Markéta Harasimová: Co když jednou nebude co číst?

Markéta Harasimová

Tato blonďatá, charismatická a věčně usměvavá milovnice koček je autorkou mnoha erotických thrillerů a detektivek, určených zejména pro dospělé publikum. Nedávno se ale rozhodla, že napíše taky něco pro děti, kterých se kolem ní prý vyskytuje čím dál tím více. A tak vznikla knížka příběhů Z Deníku kočičky Ťapičky. Skrz dobrodružství malého, bílého a nebojácného koťátka, se tedy Markéta představí poprvé i dětským čtenářům. S Markétou jsme mluvili při připravování knížky milionkrát, ale dnes přinášíme první povídání, abyste si i vy čtenáři udělali představu o další chystané knížce a také o naší autorce, Markétě Harasimové.

Co vás inspirovalo k napsání příběhu kočičky Ťapičky?

Tak za prvé to byly zvířátka, přesněji kočky. Protože já jsem milovník koček a pár jich mám i doma, takže to byla úplně ta první inspirace. No a pak samozřejmě i to, že mé kamarádky tak nějak začaly rodit děti a já jsem si říkala, že by vůbec nebylo od věci napsat něco i pro ty prcky.

Má kočička Ťapička základ v reálném zvířeti?

Ano, kočička Ťapička reálně opravdu existuje. To ona byla to malé, bílé koťátko. Teď už je ale dospělá.

Uvažujete ještě o pokračování?

Ano, je pravda, že už mám v hlavě něco jako „Koťátka kočičky Ťapičky“, kdy by už byla Ťapička dospělá a měla by i svá koťátka, která by vychovávala. Samozřejmě nějakou zábavnou formou pro děti.

Baví vás teď být pro změnu v roli dětské autorky?

Je to hrozně fajn. Já už mám teď naplánováno – ještě, než knížka vyjde – spoustu akcí ve školkách, školách a knihovnách s programem, který jsem nazvala Kočkohrátky. Tam budu s dětmi číst nějaké kočičí příběhy, budeme si malovat, zpívat a tak dále. A je to hrozně příjemné a milé. Takže můžu říct, že i v téhle roli se cítím velmi dobře. Ono je osvěžující odskočit si od detektivek a vážnějších témat k takovému hravému, dětskému světu.

„Je osvěžující odskočit si od detektivek k takovému hravému, dětskému světu.“ 

Jak jste se vůbec stala spisovatelkou?

Já jsem byla psavec odjakživa. Pořád jsem vymýšlela a psala nějaké příběhy, a dokonce má prvotina, to mi bylo snad sedm, osm, se jmenovala O kočičkách a o koťátkách. Tak jsem se k tomu asi teď oklikou vrátila. Ale opravdovou spisovatelkou jsem se stala tak, že jsem byla skutečně vášnivou čtenářkou a jednoho dne, kdy mi bylo tak 15 let, jsem si řekla: tak sakra, co když jednou nebude co číst? Tak já něco napíšu taky. Napsala jsem celkem útlý dívčí román, a na popud kamarádky jsem ho poslala do nakladatelství. Odtamtud mi přišla obratem smlouva i s požadavkem, že bych mohla napsat i další podobné knížky. Takže se to tak nějak stalo úplně samo. Ani jsem nad tím moc nedumala.

Pamatujete si ještě na ten příběh o kočičkách?

To už si nepamatuju. To byly takové příběhy… Podívejte, my jsme vždycky měli doma kočičky. Vzpomínám si třeba na Micinku. Popisovala jsem, jak jsme si Micku přinesli od sousedů Novákových, a jak potom porodila koťátka a my pak měli ještě navíc Mourka, Rézinku a Míšu. Takže to byly spíš takové popisy reálných věcí okolo kočiček.

Kolik máte doma koček?

Aktuálně pět. (smích)

Myslíte si, že je dneska těžké prosadit se jako začínající spisovatel?

Nedokážu to tak úplně ze svého pohledu posoudit. Ale z toho, co vnímám a slyším od ostatních lidí, tak asi ano. Konkurence je velká a trh je opravdu nasycený. Navíc se u nás vydává hodně překladové literatury. A když už někdo napíše opravdu kvalitní dílo, je asi těžké dostat ho k nějakému redaktorovi, který se jím vůbec bude zabývat. Myslím, že už panuje i jakási nedůvěra v rukopisy, kterých do nakladatelství chodí určitě hodně. Přiznám se, že já mám nakladatelství už asi rok a kousek, a také mi chodí různá díla. Skutečně je mnohdy opravdu těžké se tím prokousat. Takže prosadit se asi není úplně jednoduché.

A co byste začínajícím spisovatelům poradila?

Já bych asi vzkázala, pokud po tom opravdu touží, aby se nevzdávali a zkoušeli to. Musí věřit, že to jednou vyjde. To je asi ta nejzásadnější rada. Prostě se nevzdávat a jít si za svým snem.