Ivan Trojan a Jiří Dvořák: Četba je jedna z nejtěžších hereckých disciplín

Ivan Trojan i Jiří Dvořák se svými hlasy podíleli na vzniku audioknihy Opuštěná společnost, kterou také přišli společně pokřtít do Dejvického divadla. Jaký je jejich názor na audioknihy obecně? Přečtěte si v našem rozhovoru.

Četli jste knihu Opuštěná společnost ještě před jejím nahráváním?

Trojan: Samozřejmě, že jsem ji četl, jelikož to je tak nějak předpoklad pro to, abych danou práci mohl dělat. Ale ne, mimo přípravy na nahrávání jsem ji předtím nečetl.

Dvořák: Myslím si, že je to druh knížky, na kterou se člověk musí připravit. Protože texty jsou poměrně složité a aby z toho vylezl nějaký smysl, tak musíte vědět, o čem mluvíte.

Posloucháte audioknížky?

Trojan: Ano, mám dokonce zásobu her a audioknih na CD a MP3.

Dvořák: No, to já mám taky. Nicméně, že bych si třeba sednul a poslechl si audioknihu od začátku do konce, to moc nedělám. Jiné to je, když jsem v autě a jedu třeba na delší cestu. To si pak nějakou pustím.

Vzpomenete si na své poprvé? Na první nahrávání audioknihy a jaké jste měli pocity?

Dvořák: Když už se trh s audioknihami začal před pár lety rozvíjet, tak to byl Viewegh – Mafie v Praze.

Trojan: Já se tomu obecně trošku vyhýbám, protože četba je jedna z nejtěžších hereckých disciplín. Za prvé čtete sám různé postavy a za druhé věty bývají mnohdy velmi složité, členité a dlouhé klidně i na pět řádků. Takže příprava na takovou věc je dost složitá a náročná. Například kniha, která má 600 až 800 stran, je pro mě téměř nepředstavitelná věc, protože na to nemám tolik času, abych si pak mohl vážit toho, jakým způsobem jsem to udělal.

„My herci jsme jen mozaikou v celé skladbě obrazu a zvuku.“ 

Baví vás načítat?

Trojan: Samozřejmě mě ne vždy baví ten proces. Většinou jsem totiž v časovém presu a musím tuhle náročnou věc vměstnat mezi další práci – ať je to divadlo nebo natáčení. Pro mě to je spíš velký stres, takže si to neužívám. Neužívám si tolik ani samotné načítání. Ale pokud je to smysluplné, tak pak mám moc hezký pocit. Ale až potom, když si uvědomím, že jsem si s tím dal práci a že si knihu někdo poslechne.

Dvořák: Já pokaždé hrozně nadávám, že jsem se nechal ukecat na nějakou audioknihu, a když mám jít do studia, hrozně se mi tam nechce. Potom ale, když je text dobrý a nosný, tak mě to v podstatě začne během natáčení bavit. Ale záleží na tom, od koho kniha je, jak je napsaná, a jestli je prostě dobrá.

Trojan: Je to zvláštní, protože vím, že kolegové Jarda Plesl, Vašek Neužil i Hynek Čermák také načítají. V šatně si o tom pak povídáme, a shodli jsme se na jedné věci. Že i když se třeba perfektně připravíme a uděláme pro to všechno, tak se najdou dny, kdy to nejde. Najednou se místo frekvence, která by měla mít čtyři hodiny, točí jen dvě. Víte, když se hraje divadlo a někdo není v úplně ideálním rozpoložení, vzájemně si pomáháme. Ale když jste sám a nejde to, tak…

Dvořák: Tak to prostě nejde. To je pravda.

Někteří odsuzují audioknihy třeba proto, že lidé postupně zapomínají číst. Co si o tom myslíte?

Trojan: Já si myslím, že to je naopak cesta, jak se ke čtení dostat.

Dvořák: Já si paradoxně myslím, že i díky audioknihám se v uvozovkách čte daleko víc. Protože lidi nemají čas na knížku, a tak si mluvené slovo pustí. Takhle se k danému titulu i dostanou. Takže přesně jak říká Ivan, je to druh nějaké cesty, která vede k výsledku, že se samotná kniha dostane do podvědomí lidí.

Trojan: No a já věřím, že když si někdo přečte – tedy poslechne – nějakou audioknížku, tak že ho autor může třeba zaujmout. Potom sáhne po jiné knížce od stejného autora a přečte si ji, a tak dále a dále.

„Audiokniha může být cestou ke čtení.“ 

Posloucháte se zpětně?

Trojan: Někdy jo, ale spíš z profesního hlediska. My herci jsme totiž jen mozaikou v celé skladbě obrazu a zvuku. Proto mě i zajímá, jak to vypadá, když se to celé poskládá dohromady. A někdy se zase koukám, kde dělám chyby a kde bych se mohl zlepšit.

Dvořák: Myslím, že na to nemáme s Ivanem rozdílný názor, takže to můžu jen podepsat.